Cestování bylo kolem roku 1700 spojeno s řadou obtíží, bylo časově náročné a nebezpečné. Mnozí lidé proto před delší cestou sepisovali své závěti. Přesto ovšem byla mobilita – pro nás možná překvapivě – poměrně rozvinutá. Lidé se po cestách pohybovali z různých důvodů, samostatně i ve skupinách, na kratší i delší vzdálenosti.

Regionální dopravě sloužil rozvětvený systém pěšin, stezek, polních a lesních cest a silnic. Dálkové komunikace se podobaly vyježděným nezpevněným cestám, které spojovaly velká města a vedly daleko od sídel po starých vojenských silnicích a obchodních stezkách po celé Evropě.

Ti, kteří si to mohli dovolit, využívali jako dopravní prostředek relativně rychlé, avšak drahé koně. Jako tažná zvířata sloužili dále voli, muly nebo osli. Pokud na rovné cestě padla volba na kočár, nechali se cestující na nesjízdných úsecích přenášet na nosítkách nesených zvířaty. V horách byly s oblibou využívány muly, které měly jistější krok. Nosítka nošená lidmi se používala i ve městech – nejprve jako privátní dopravní prostředek. Kolem roku 1700 se nosítka začala prosazovat i ve veřejné dopravě.

Pro převoz nákladů se na cestách pohybovaly velké formanské vozy. Dopravu usnadňovaly i vodní cesty. Na řekách a kanálech bylo možné převážet lidi i náklad výhodněji a pohodlněji než po pozemních komunikacích. Důležitý význam měly přívozy, které na mnoha místech nahrazovaly mosty.

Po roce 1650 se z poslů na koních vyvinula jízdní pošta. Poštovní kočáry byly jednoduché, většinou otevřené vozy bez pérování. Na tom se až do počátku 19. století prakticky nic nezměnilo.

Poštovními kočáry se převážely dopisy, balíky, obchodní zboží a přirozeně i lidé. Do jednoho kočáru se zpravidla vešlo kolem šesti cestujících. K provoznímu personálu patřil kočí, nazývaný postilión, jenž rovněž vystavoval jízdenky, a pomocník. Ten se mimo jiné staral o blaho koní a zodpovídal za stav kočáru. Poštovní kočáry zdolaly 20 až 30 kilometrů za den. Podél vytyčených cest stála proto každých 15 až 30 kilometrů poštovní stanice s ubytováním a přepřahací stanicí.

Zámožní lidé cestovali ve vlastních pohodlných vozech. I oni využívali poštovních koní. Jelikož v této době nebyly ani kočáry, ani cesty osvětleny, nočnímu cestování se vyhýbalo.

August Silný podporoval vedle výstavby poštovní sítě také výstavbu silnic, zeměměřičství, kartografii a zřizování distančních sloupů. Díky stále přesnějším informacím o průběhu trasy a době cestování se kolem roku 1700 dostávaly do oběhu i tištěné jízdní řády a příručky s vyznačenými poštovními trasami.

Příslušníci nízkých stavů, jako např. sedláci nebo řemeslníci, cestovali pěšky, jen výjimečně pak na koni nebo poštovním vozem. Počátkem 18. století bylo na cestách možné potkat hlavně chodce s malým osobním majetkem. Tovaryši si brali do svých cestovních uzlíků pouze to nejnutnější pro svůj víceletý vandr. Po cestách také chodili nebo jezdili – dle poslání a délky úseku cesty – poslové a poutníci.

Pro transport větších zavazadel, jako např. beden, vaků a truhel, byla využívána tažná zvířata, vlastní povozy nebo poštovní kočáry. Takto cestovala např. nižší šlechta, učenci nebo třeba trhovci.

Obchodníci své transporty zboží doprovázeli jen zřídka, většinou tím pověřovali formany. Nuceně cestovali neusedlí lidé, jako např. tuláci, kejklíři, žebráci nebo Romové, kteří naráželi na odpor místního obyvatelstva. Pro většinu lidí byly dlouhé cesty velkým nebezpečím, ohrožujícím zdraví i život, a současně byly spojeny s vysokými náklady. Nocleh stál peníze a při každém průjezdu městem nebo na zemských hranicích se platily poplatky.