„Přivedení“ nevěsty byl ceremoniální akt a označuje celou její cestu až do slavnostního přijetí v nové vlasti. Takovéto příjezdy byly důležitým divadlem, dokládajícím úroveň toho kterého šlechtického domu.

Cesta z Vídně do Drážďan byla naplánována do nejmenšího detailu. Poslové na koních předávali zprávy. Specialisté na zaopatřování, zvaní furýři, jeli napřed, aby domluvili ubytování, koně a stravu pro lidi i zvířata.

Novomanželé i s početným doprovodem – dvorními dámami, nejvyšším hofmistrem hrabětem z Ditrichštejnu a dalšími členy princeznina dvoru – vydali na dlouhou cestu do Saska již dva dny po svatbě 22. srpna 1719.

Předem byly vyslány i slavnostní kočáry určené pro ceremoniální vjezd nevěsty a jejího doprovodu do Drážďan a bagážové vozy se zavazadly. Léto roku 1719 bylo horké a suché. Cesty proto byly na kámen tvrdé a na mnoha místech s vyjetými koryty po kolech ve vyschlé zemi. Fridrich August II. jel na koni po boku nevěsty, která se vezla v lehkém cestovním kočáře, jenž byl na svou dobu velice pohodlný.

Konstrukce těchto vozů byla lehká a jednoduchá. Kočárová kabina byla zavěšena na kožených řemenech, což zmírňovalo otřesy a tím i zpohodlňovalo jízdu. Na druhou stranu ale mohlo toto houpání způsobovat nevolnost. Cestování tak bylo i pro šlechtu ve srovnání s dneškem namáhavou a nepohodlnou záležitostí.

Novomanželé se svým doprovodem opustili Vídeň 22. srpna ve čtyři hodiny odpoledne za dunění děl na rozloučenou. První noc strávili v rakouském městečku Stockerau, vzdáleném zhruba 30 km od metropole.

Další cesta vedla po staré poštovní silnici přes dnešní Českou republiku po trase Vratěnín, Slavonice, Jindřichův Hradec a Tábor až do Pyšel jižně od Prahy. Zde se ženich prozatím rozloučil s nevěstou a pokračoval dál do Drážďan. Marie Josefa strávila tři odpočinkové dny v Praze.

Od 31. srpna cesta pokračovala přes Velvary, Lovosice a Ústí nad Labem. Na česko-saské zemské hranici u Petrovic princeznu uvítal ministr kabinetu hrabě Christoph August von Wackerbarth. Drážďanský dvůr navíc připravil přípřež čerstvých koní z okolí, aby povozy lépe zdolaly strmé cesty v Krušných horách.

Fridrich August II. se 1. září vydal nevěstě naproti a v podvečer se setkali v Pirně. Z pevnosti Sonnenstein zazněla kanonáda na uvítanou. Podle nařízení vrchnosti stáli obyvatelé města špalírem v nových červených oděvech. Cesta z Vídně do Pirny trvala devět dní, čistá doba jízdy byla pět a půl dne.

Až teprve v Pirně nadešlo vlastní vyvrcholení ceremoniálního příjezdu nevěsty: podle vzoru jednoho benátského rituálu se na Labi konala přehlídka gondol, jež byla pořádána na počest nejvyšších hodnostářů. Plavba po řece však současně symbolizovala i sestoupení bohů na zem. Pozlacená slavnostní gondola nazvaná Bucentauro, na níž plula nevěsta, spolu s 15 holandskými plachetnicemi měly Labe přetvořit v pomyslný saský Canal Grande.

Po přijetí ženicha s nevěstou Augustem Silným v Blasewitz (ležícím tehdy před branami Drážďan) následoval tříhodinový slavnostní průvod městem. Průvod sestával z vojáků, švýcarské gardy, zástupců zemských sněmů, myslivců, poštovních zřízenců, sloužících u saského a polského dvora, muzikantů a „mouřenínů“, včetně doprovodu novomanželů. Za sebou bylo seřazeno více než 300 bohatě ověšených koní, mul se stříbrnými zvonky, 88 slavnostních kočárů se šestispřežím, nosítek a bagážových vozů se zavazadly. Na konci průvodu jel nový ceremoniální kočár karosového typu – Grande Carrosse – s Marií Josefou. Tento byl tažen osmi černými neapolskými koňmi, které byly zapřaženy do zlatě vyšívaných otěží. Před ním jel na španělském koni kurfiřtský princ oděný v šatě osazeném diamanty.

Jízda na voze již od středověku platila za „zženštilou“ a byla vyhrazena pouze ženám, starým a nemocným. Mladí šlechtici využívali při svých kavalírských jízdách přiměřeně svému stavu koně.

Podle vzoru francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715) přišla kolem roku 1680 mezi šlechtou po celé Evropě do módy jízda v reprezentativních kočárech. Tato vozidla se objevila v mnoha různých typech a jejich výbava byla více či méně nákladná.

Vyslanci, knížata, králové a církevní hodnostáři cestovali z reprezentačních důvodů s početným doprovodem, čítajícím mnohdy až stovky osob a koní. Typické příležitosti pro cestování představovaly mimo jiné lázeňské pobyty, návštěvy veletrhů, správní záležitosti, svatební cesty, účast na slavnostech, návštěvy příbuzných, ale též útěky před epidemiemi.

Ženy cestovaly v kočárech nebo v nosítkách a takřka vždy s ochranným doprovodem. Ženy cestující bez doprovodu byly v raném novověku výjimkou – prostě to nebylo vhodné, a navíc to bylo i značně nebezpečné. V ojedinělých případech je bylo možné potkat na cestách v převleku za muže.