Pro většinu zaměstnanců bývalých zemských drah znamenalo založení Německých říšských drah (Deutsche Reichsbahn) v roce 1921 přechod do státní služby. Ve správách železnic a v drážních dílnách bylo zaměstnáno kolem 700 000 lidí, z nichž bylo zhruba 30 000 žen. Německé říšské dráhy se tím staly největším zaměstnavatelem v zemi, přibližně 5 % obyvatel bylo ze železničářských rodin.

Co se týče sociální podpory a péče o blaho zaměstnanců, pokračovaly Německé říšské dráhy, přejmenované od roku 1924 na Společnost německé říšské dráhy (Deutsche Reichsbahn-Gesellschaft), v tradici zemských drah. Jednalo se například o finanční příspěvky k dobrovolnému pojistnému a pro instituce zřizované samotnými zaměstnanci, jako byly sirotčince, pohřební fondy atd. Podporovány byly rovněž podnikové sportovní kluby a bytová výstavba. Pro zaměstnance drah tak bylo v roce 1929 k dispozici celkem 175 000 bytů.

Poměrně nízká mzda zaměstnanců většinou znamenala spíše jen „zajištěnou chudobu“; pro přežití byly důležité vlastní zahrádky, jídelníček byl doplňován díky chovům vlastních slepic a koz. Říšské dráhy navíc přebíraly do zaměstnaneckého poměru četné vysloužilce z armády, včetně důstojníků a poddůstojníků. Vojáci reichswehru, kteří ve dvacátých a třicátých letech absolvovali dvanáctiletou vojenskou službu, měli nárok na zaopatřovací posty u dráhy nebo ve veřejné správě.

Společnost německé říšské dráhy pro své zaměstnance vyvinula z různých systémů hodností a uniforem dřívějších zemských drah vlastní systém uniforem. I nadále zůstal zachován rozdíl mezi úředníky a běžnými zřízenci.

Uniforma byla prostá a méně zdobná než uniformy zemských drah. Obešla se bez nárameníků a označení služebních hodností a oblastí bylo umísťováno na límci. Látka, z níž se uniformy šily, byla výrazně tenčí. K uniformě ještě patřily černé kalhoty a služební čepice. V zimě navíc k služebnímu oděvu náležel i dlouhý kabát. Ve službě měli zaměstnanci Společnosti německé říšské dráhy povinnost nosit uniformu, měli ale právo nosit ji i ve svém volném čase.