Na této internetové stránce používáme soubory cookie. Některé z nich jsou nezbytné, zatímco jiné nám pomáhají zlepšovat tuto webovou stránku, a tím Vám nabídnout maximální pohodlí. Podrobná vysvětlení k používané technice, partnerům a právním podkladům pro zpracování naleznete v našem prohlášení o ochraně dat. Pro otevření naší internetové nabídky v úplném rozsahu klikněte prosím na „Souhlasím“.
Kapitola 1 Změna pohledu : Od nebe do vesmíru
Pro antického člověka bylo nebe neměnné a věčné, mělo duši a bylo božské. Naproti tomu na Zemi panovala změna a pohyb, vznik a zánik. Pozemská sféra byla od nebeské striktně oddělena. Cesta do vesmíru byla v tomto chápání světa nemyslitelná.
Podle každodenního pozorování stojící Země a východu a západu Slunce a Měsíce umístil starověký astronom Ptolemaios Alexandrijský nehybnou Zemi do středu svého obrazu světa. Podle něj putovaly planety po nočním nebi sem a tam. Tento geocentrický světonázor přetrval až do 17. století.
Teprve v 16. století, když astronom Mikuláš Koperník navrhl model, podle kterého bylo Slunce ve středu, bylo možno vyložit a vypočítat pohyb planet jako oběžné dráhy kolem Slunce. Na začátku 17. století namířil Galileo právě vynalezený dalekohled odvážně na oblohu a vyslovil tezi, že na nebi i na zemi platí stejné přírodní zákony. Tím vytvořil Galileo duchovní základ pro skutečné cestování ke hvězdám.